Nadměrné ocelářské kapacity ve světě

Nedává smysl, aby byl ocelový polotovar levnější než z rudy vyrobená surová ocel. Přesto tato situace nastala. V letech 2015 a 2016 se vyhrotila světová ocelářská krize způsobená obrovským nadbytkem výrobních kapacit. Především čínské huti, které v zemi vznikly na základě státních pětiletých plánů, neměly kvůli hospodářskému zpomalení pro svou ocel na domácím trhu odbyt, a neváhaly proto nadbytečnou ocel nabízet ve světě za nereálně nízké ceny s vidinou toho, že dražší výrobci v jiných částech světa odstaví své kapacity jako první, a tedy i následné sociálně-ekonomické problémy se podaří minimalizovat.

V roce 2016 se odhadovalo, že ve světě existuje přebytečná výrobní kapacita v objemu přes 700 milionů tun, tj. téměř tolik, kolik ve stejném roce vyrobila Čína, která se na světové produkce podílela z poloviny. World Steel Association uvádí, že v letech 2015 a 2016 se průměrná míra využití kapacit pohybovala pod 70 procenty. Finančně udržitelná výroba oceli je přitom možná tehdy, pokud je výroba dlouhodobě na aspoň k 85 procentech míry využití kapacity.

Nízké ceny oceli způsobené nadprodukcí vedly u řady podniků ke ztrátám, jež ohrožovaly jejich životaschopnost. Evropská unie se proti neférově levným dovozům musela bránit uvalováním antidumpingových cel. I když některé země mimo EU na situaci reagovaly uzavíráním provozů, jiné země naopak pokračovaly ve výstavbě nových v rámci státních politik na podporu industrializace a soběstačnosti. World Steel Association přitom odhaduje, že růst spotřeby oceli bude zpomalovat až na úroveň jednoho procenta za rok a pro nové závody tedy nebude na trhu místo. Jinými slovy, více výrobců bude soutěžit o koláč, jehož velikost se v podstatě nemění.

Ve snaze řešit dlouhodobý problém nadměrných kapacit se spojilo 33 největších producentských států pod hlavičkou Globálního fóra pro řešení nadměrných kapacit. V roce 2017 v rámci fóra vznikla první věrohodná statistika existujících kapacit ve světě a přehled státních politik v oblasti ocelářství.

Ve členských zemích fóra byly podle údajů členských států v roce 2016 instalovány kapacity na výrobu 2 miliard tun oceli za rok. Největší podíl měla Čína s 1,073 miliardami tun za rok, což představuje 52,8 procenta globální kapacity. V Evropské unii toto činí 11 procent, v Japonsku 6,4 procenta, Indii 6,2 procenta, Spojených státech 5,6 procenta a v Rusku 4,3 procenta z celkové kapacity.

Nejvíce bylo integrovaných hutí, kde se vyrobené surové železo zpracovává na ocel v kyslíkových konvertorech. Podíl této technologie na celkové kapacitě činil 73,9 procenta (1,503 miliardy tun za rok). Technologie elektrických obloukových pecí (EAF), které používají k výrobě oceli jako vstupní surovinu z větší části ocelový šrot, se na celkových kapacitách podílela z 23,9 procent.

Zatímco v Číně ocelářství dominují s podílem 94 procent integrované hutě, v Turecku a USA převládá výroba v EAF díky levnějším cenám elektřiny. V Evropské unii lehce převládají integrované huti nad EAF.

Zatímco mezi roky 2014 a 2016 se ve světě ročně uzavřely závody s kapacitou 137 milionů tun, z čehož 82 procent připadalo na Čínu, vznikly ve stejné době nové závody s kapacitou 82,1 milionu tun. Kromě Číny (42 milionu tun), budovaly nové ocelárny také Indie (24 milionů tun), Brazílie (4,2 milionu tun za rok) nebo Indonésie (3,4 milionu tun).

Vlády zemí jako je Indie nebo Írán si budování nových ocelářských kapacit vytyčily jako jedny z klíčových priorit svých průmyslových politik. Národní ocelářská politika Indie z roku 2017 počítá s tím, že do roku 2030 se celkové kapacity oceláren zvýší na 300 milionů tun ročně, což odpovídá trojnásobku výroby oceli v Indii v roce 2017. Podobnou státní politiku má také Indonésie. Důsledkem těchto politik bohužel může být situace, kdy se objem přebytečné výrobní kapacity nijak nesnižuje, a problém přetrvá i do třetího desetiletí 21. století.

Deset největších světových výrobců oceli (v mil. tun)

Pramen: World Steel

Podíl na světové výrobě oceli (v %)

Pramen: World Steel