Ocel je unikátní materiál. Lze ji stoprocentně a znovu a znovu recyklovat, aniž by ztratila své vlastnosti. Ocel je tudíž nejvíce recyklovaný materiál na světě. Míra její recyklace celosvětově dosahuje 86 procent. Zhruba polovina oceli vyrobená v Evropě pochází ze šrotu. Kvůli dlouhé obrátkovosti oceli v aplikacích není ovšem na trhu k dispozici dostatek šrotu, z něhož by se dala pokrýt veškerá poptávka po oceli, a proto je nutné část spotřeby krýt primární výrobou z železné rudy.
Využití šrotu významně snižuje energetickou náročnost výroby oceli. Roční spotřeba energie na výrobu oceli se může snížit díky recyklaci až o 75 procent. Recyklování jedné tuny šrotu vede také k úsporám primárních materiálů pro výrobu surové oceli: ušetří se 1 100 kilogramů železné rudy, 630 kilogramů uhlí a 55 kilogramů vápence.
České huti ročně spotřebují zhruba 2,3 milionu tun šrotu, což činí asi 40 % vsázky pro výrobu oceli. – Zbytek tvoří surové železo, legovací prvky a další přísady. V Česku ročně vzniká mimo ocelářské podniky více než tři miliony tun šrotu, z nichž se přibližně dvě třetiny vyvážejí především do jiných evropských zemí. Z evropské produkce šrotu se do světa každoročně vyveze pětina.
Zdroje šrotu se rozdělují do několika kategorií. Vratný šrot vzniká přímo v huti, kde se opět v řádu několika týdnů zpracovává. Nakupovaný šrot z průmyslové výroby je například výsledkem obrábění ocelových polotovarů a jeho doba návratnosti do ocelárny se pohybuje v řádu měsíců. Další šrot pochází z ocelových produktů po konci jejich životnosti. Ta může například u staveb trvat desetiletí.
Nové jakostní třídy oceli vyráběné v Evropě pomáhají také k větší udržitelnosti produkce koncových výrobků. Vysokopevnostní oceli umožňují vyrábět lehčí, silnější a odolnější ocelové finální produkty, čímž mimo jiné snižují také celkovou produkci skleníkových plynů vznikajících během celého životního cyklu výrobků.
V automobilovém průmyslu lze ocelové části nahradit hliníkovými. V minulosti díky použití hliníku automobilky dokázaly snižovat hmotnost vozidla a tím i jeho spotřebu paliva. Jenže při výrobě hliníku vzniká pětkrát více oxidu uhličitého než při výrobě stejného množství oceli. Moderní vysokopevnostní oceli pro automobilový průmysl jsou s hliníkem co do vlastností plně konkurenceschopné. Pomáhají proto snížit emisní zátěž z výroby a provozu vozidla.
Ocelářství dokáže zužitkovat také odpadní produkty, které při výrobě oceli vznikají. Struska nachází uplatnění ve stavebnictví nebo při výrobě cementu. Plyny vznikající při redukci železa ve vysoké peci, nebo při výrobě koksu v koksovnách se používají pro výrobu energie. Šetří se tak fosilní paliva, především zemní plyn, který by se musel v ocelářských energetických provozech spotřebovat. Jen tři procenta vyprodukovaného materiálu v ocelárnách lze považovat za odpad, který je nutné uložit.
