Na evropské ocelárny se valí nová regulace. Po roce 2020 se budou potýkat s nižším přídělem emisních povolenek, jejichž cena navíc poroste. Aktualizovat se budou také požadavky na instalaci nejlepších dostupných technologií, které mají lépe chránit životní prostředí a snižovat energetickou náročnost výroby. „Dodatečné náklady, které regulace přinese, zvládnou unést jen výrobci specializovaných produktů s vysokou přidanou hodnotou,“ říká Jan Czudek, předseda správní rady Ocelářské unie a generální ředitel Třineckých železáren.
Ocelářské firmy varují, že v souvislosti s reformou evropského trhu s emisními povolenkami a další evropskou regulací by v Česku a potažmo v Evropě mohla skončit primární výroba železa a oceli. Jak vážná je tato hrozba?
Část primární výroby zřejmě zanikne, protože reforma trhu povolenkami opravdu přinese mnohem větší tlak na minimalizaci emisí oxidu uhličitého, energetické náročnosti a všech doprovodných jevů, které jsou spojené s klasickou prvovýrobou. Dodatečné náklady, které tato regulace přinese, zvládnou unést jen výrobci specializovaných produktů s vysokou přidanou hodnotou.
Ty nelze nahradit bez použití primární ocele?
Vysokopevnostní šrouby a vysokopevnostní oceli pro plechy nebo kuličková ložiska potřebují velmi čistou ocel. Mají specifické požadavky na chemii a na celý způsob zpracování, které se jinak než z primární oceli vyrobené z železné rudy zatím splnit nedají.
Výrobci těchto speciálních ocelí si vydělají dost, aby zvýšené náklady pokryli?
Pokud je jinak nebude možné vyrobit a nikdo jiný je v požadované kvalitě nedodá, tak se zvýšené náklady dostanou do ceny těchto výrobků. Odběratelům nezbyde, než je zaplatit.
Jak velké je riziko, že se tyto speciální produkty naučí dělat jinde ve světě, kde by je mohli vyrábět levněji?
Není pochyb o tom, že se za pět nebo deset let naučí dělat to, co se dnes běžně vyrábí v Evropě a dalších vyspělých zemích. Nároky zákazníků za tu dobu ale budou výš než dnes. Pořád vidíme, jak zákazníci zvyšují své požadavky na povrchovou kvalitu, mikrostrukturu, vměstky. To, co včera bylo dobré, dnes už není.
Do jaké míry se u integrovaných hutí ještě dají skleníkové emise snižovat?
Emise se dají snižovat jen málo. V Třinci třeba investujeme do nových ohřívačů větru, které přinesou snížení emisí CO2 v jednotkách procent. Pak jsou samozřejmě projekty typu ULCOS (oceli spojené s velmi nízkou produkcí CO2) nebo pumpování oxidu uhličitého do podzemních prostor po těžbě zemního plynu. Tyto prostory mají ale jen v Saúdské Arábii. Začínají se objevovat výzkumné úkoly na výrobu surového železa pomocí vodíku, ale tyto projekty přinesou efekt nejdříve kolem roku 2030.
Dala by se technologie používající vodík nebo zemní plyn instalovat na stávající zařízení, nebo by se musela postavit úplně nová technologie?
To je kompletně nové zařízení. Zemní plyn používají technologie přímé redukce železa (DRI) nebo za tepla briketovaného železa (HBI). Takových pokusných projektů je ve světě několik, ale jejich investiční náklady jsou astronomické. Závod s technologií DRI, který postavil rakouský Voestalpine v USA na břehu Mexického zálivu na výrobu 2 milionů tun železa, stál v přepočtu zhruba 20 miliard korun. Při aktuálních cenách oceli jsou to nenávratné investice, i když do nich započítáte cenu CO2. V Evropě si takové zařízení vůbec nedokážu představit. Rakušané si vybrali Ameriku, protože je tam levný plyn. Takové zařízení by se dalo ještě postavit v Saúdské Arábii, Spojených arabských emirátech nebo v Rusku. Celkem se pomocí DRI vyrobí celosvětově za rok 70 milionů tun železa.
Bude pro Evropu ze strategického hlediska problém, když se tady primární výroba utlumí? Bude pak snadné ocel pro sekundární zpracování nakoupit ve světě?
Nedokážu si představit, že by se vstupní surovina, to znamená ocelové kontislitky, pro naši výrobu dělala někde jinde než v Třinci. Při našem výrobním programu by to bylo nereálné. Nikdo by nám je nedodal v takové kvalitě a v takovém čase, abychom z nich mohli plynule válcovat. Nakupujeme kontislitiky pro naši ostravskou válcovnu trub a problémy s tím spojené jsou neskutečné. Přitom je to „pouhých“ 20 tisíc tun. Když už se někde toto množství v požadované kvalitě najde, tak je cena výš, než za jakou jsme schopni si ocel vyrobit sami.
Dovážet ocel na komoditní výrobky by nebyl problém?
Pro komoditní výrobu by to mohlo fungovat.
Další regulací, kterou Evropa průmyslu předepisuje, jsou závazné dokumenty o používání nejlepších dostupných technologií BREF a BAT. Ty se v příštích letech budou opět aktualizovat. Jaké nové požadavky by z nich mohly vyplývat?
Aktuální požadavky splňujeme. Připravuje se aktualizace pro válcovny. Nevěřím, že by v nich mělo být něco výrazně jiného, co by bylo v rozporu s našimi válcovacími technologiemi. Ve většině případů jsme v absolutní evropské špičce.
Co jste v minulosti museli udělat, abyste požadavky na nejlepší technologie splnili?
Na jedné straně to byly investice do odprašovacích technologií. Podařilo se nám je udělat a zafinancovat i díky dotacím z EU. Pak šlo o práci s druhotnými surovinami a jejich zpětnou recyklaci, zejména kovonosné vsázky. Další technologie umožňují u spalovacích agregátů regulaci pomocí měničů a nikoliv pomocí klapek, díky čemuž se spotřebuje méně elektřiny. V neposlední řadě jde o maximální možné využití tepelné energie z výroby. Tam, kde je to technologicky možné, jet v jednom žáru.
Budou oceláře příští BREFy více tlačit do zvyšování energetické účinnosti?
Očekával bych to. Tlaky na využívání kogenerací, spalinového tepla tam asi budou. My už dnes máme za každou ohřívací pecí na válcovnách systém, který rekuperuje odcházející teplo, které pak předehřívá na 200 až 300 stupňů spalovací vzduch, který jde do pece. Potřebujeme díky tomu výrazně méně energie na ohřev atmosféry v peci a snižujeme spotřebu plynu.
Používáte technologie jako turbíny, které se umisťují nad vysokou pec, aby využívaly energie odcházejícího vysokopecního plynu?
Tyto expanzní turbíny mají také svůj energetický přínos. Měli jsme připravený projekt, ale u pecí naší velikosti by to nepřineslo požadovaný efekt. Ekonomicky by se to nevyplatilo. Lépe se uplatní u větších pecí s objemem nad dva tisíce metrů krychlových.
Jedním ze zdrojů odpadního tepla, které se dá využít, je energie z čerstvě vyrobeného koksu, který se musí chladit. Uvažujete o jeho využití?
Při stávajících velikostech našich koksovacích baterií není projekt suchého hašení koksu nebo nějaké rekuperace tepla, který by měl ekonomickou návratnost.
Návratné jsou na druhou stranu investice do automatizace, což je další velký trend dnešní doby. Jak k automatizaci přistupujete?
Nyní máme vytipováno nějakých čtyřicet potenciálních míst, kde vidíme reálnou šanci na zautomatizování určitého procesu. Postupně tato opatření uvádíme do provozu. Teď děláme plně automatizovanou linku na Kladně ve válcovnách. Automatizační linku máme přichystanou i ve Starém Městě u Uherského Hradiště. V Třinci připravuje projekt na opalování brad kontislitků. U všech projektů posuzujeme pečlivě jejich ekonomiku. Tam, kde to vychází, tak ho nasazujeme.
Jak dlouhá návratnost je pro vás hraniční?
Do pěti let.
Umíte vyčíslit, jak se vám díky automatizaci zvedla produktivita práce?
Nedá se předpokládat, že bychom dosáhli na stávajícím zařízení větší výroby, kdybychom člověka nahradili automatem. Dnes neválčíme s prostoji, ale s absolutní fyzickou kapacitou linek a průchodností úzkých míst mezi jednotlivými procesy. Takové úzké místo máme třeba na ocelárně na obou kontilitích. Díky předchozím inovačním opatřením jsme na nich zvedli reálnou kapacitu o dvacet procent nad projektovanou kapacitu. V průběhu samotného lití už žádným automatizačním opatřením kapacitu výrazně nezvýšíte. Prostor se dá najít díky rychlejší změně formátu odlévaných slitků. Ale to navýšení bude proti celkové produkci marginální.
Používáte na výrobních linkách senzory, které sbírají data pro lepší optimalizaci jejich využití a pro prediktivní údržbu?
To všechno dnes máme. Máme plánovací systém, který do detailu naplánuje celou výrobu po jednotlivých technologiích pro každou zakázku. Jak výroba běží, jednotlivé technologie splnění tohoto plánu potvrzují. Každý prostoj nebo drobnou přestávku sledujeme a vyhodnocujeme, proč se udály. Na základě těchto dat se stanoví plány pro reaktivní údržbu, ale také pro předem naplánovanou prediktivní údržbu. Plán oprav je na třináct měsíců dopředu a řídí se dlouhodobými zkušenostmi z provozu.
Ze skutečného stavu zařízení, který znáte díky senzorům, údržbu neřídíte?
Máme data o teplotě nebo vibracích, které ukážou výsledky pro reaktivní údržbu. Data také používáme k úpravám plánů prediktivní údržby, protože nám ukážou, jestli jsme se spletli a zařízení potřebuje údržbu častěji.
Jsou tyto investice do automatizace běžné i u zahraničních hutí?
U některých ano. Ty, které cílí na špičkové odběratele, se bez nich neobejdou.
Vyžadují tito odběratelé i nějaké datové propojení s vašimi systémy?
Každý si to řeší jinak, protože každý má své potřeby. My vybudujeme rozhraní, na němž se dohodneme s odběratelem podle jeho požadavků, jaká data a v jakých časových úsecích chce dostávat. Jestli chce třeba data o každé tyči nebo každé kolejnici. Elektronické výměny dat se zavádějí hlavně s odběrateli z automobilového průmyslu.
V souvislosti se zavedením cel na dovoz oceli a hliníku do USA se opět otevřelo téma dovozu oceli do Evropské unie. Statistiky Euroferu hovoří o dvouciferném nárůstu dovozu na začátku letošního roku. Cítíte to na trhu?
Letos růst dovozu směřuje zejména do plochých výrobků. To není náš obor. Letos jsme se nepotkali s tím, že by konkurenti z třetích zemí útočili na naše pozice. Naopak potýkáme se s tím, že naši zákazníci chtějí, abychom jim dodávali více oceli.
Můžete jim i při plném využití kapacit vyhovět?
Snažíme se, ale může to být i kontraproduktivní. Když chcete pro zákazníka vyrobit něco navíc, tak je to zpravidla na úkor údržby. Některou údržbářkou operaci odložíte. Jednou týdně je třeba odstavit válcovací trať na osm hodin, aby se zkontrolovalo a případně vyměnilo, co je třeba. Pak přijde zákazník, že by něčeho potřeboval víc. Tak místo v pátek odstávku uděláme až v pondělí. Riziko je, že něco, co se mělo už v pátek vyměnit, zhavaruje.
Vy do USA vyvážíte kolejnice. Jak by se vás mohla dotknout americká cla na dovoz oceli?
Kolejnic by se u nás tato cla týkala nejvíce. Na druhou stranu, dnes při objemu infrastrukturních projektů, které se staví v Evropě, bychom výpadek odbytu do USA neměli pocítit. Velmi pravděpodobně bychom výpadek nahradili v Evropě. Kdybyste ale byli na vývozu do USA závislí, udělalo by 25procentní clo z vašich výrobků za oceánem neprodejné zboží?
Snížit cenu o 25 procent, abychom konkurovali americkému výrobci, to by nešlo. Neznám v ocelářství výrobek, který by měl tak velkou marži. Ale americký odběratel si může vyžádat od tamního ministerstva obchodu výjimku na dovoz ocelářských výrobků, které by od amerických výrobců nedokázal koupit. Setkali jsme se také s odezvou od amerických odběratelů, že by nárůst ceny o clo byli připraveni zaplatit. Nemají totiž jiného dodavatele, od něhož by tyto výrobky dostali levněji.
Může vůbec zavedení cel pomoci americkým ocelárnám?
Velmi brzy v USA zjistí, že chybějící výrobky tam nemá kdo vyrábět. Představa amerického prezidenta, že tím nějakým způsobem pomůže americkému průmyslu, je zcestná. Nemají lidi, kteří by do oceláren šli pracovat.
