Praha, 27. listopadu 2019 – Ocelářská unie a další odvětví českého průmyslu upozorňují na ohrožení v důsledku ambicí EU dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2050. Možnost snižovat emise je s dostupnými technologiemi v mnoha odvětvích velmi omezená. Pokud nebudou urychleně nastoleny férové konkurenční podmínky na globálním trhu, nedokáže český průmysl konkurovat firmám ze třetích zemí, které nemají stejné environmentální ani sociální standardy jako ty evropské. Výsledkem bude masivní přesun průmyslu z EU, zánik milionů pracovních míst a paradoxní nárůst globálních emisí skleníkových plynů. Ohrožená odvětví apelují ve společném stanovisku na vládu, aby analyzovala možný dopad a společně hledala možnosti udržení konkurenceschopnosti českého průmyslu včetně maximalizace kompenzací nepřímých nákladů EU ETS a zavedení uhlíkového příplatku na hranicích EU.
Pro český průmysl je za pět minut dvanáct, shodli se na setkání s novináři zástupci českých ocelářů a keramiků Daniel Urban, statutární ředitel Ocelářské unie, a Roman Blažíček, jednatel společnosti Lasselsberger a prezident evropské asociace výrobců keramických obkladů a dlažeb CET. V listopadu loňského roku zveřejněný návrh dekarbonizačního plánu EU „Čistá planeta pro všechny“ i plány nové Evropské komise počítají s prudkým snižováním emisí a téměř kompletní dekarbonizací průmyslu do roku 2050, aniž by se vážně řešily reálné technologické možnosti a dopady na globální konkurenceschopnost. Oba ocenili dosavadní opatrný postoj ČR k evropským klimatickým ambicím, ale zároveň vyzvali vládu, aby se budoucností českého průmyslu začala konečně seriózně zabývat.
EU dnes vypouští́ 9 % celosvětových emisí skleníkových plynů, přičemž tento podíl se bude dále snižovat s tím, jak rozvíjející země bohatnou a jejich emise rostou. Samotné́ průmyslové́ procesy jsou v EU zdrojem jen 8 % emisí skleníkových plynů, což je méně než zemědělství. Pokud tedy ostatní́ významní́ emitenti včetně̌ USA, Číny či Indie nepřijmou podobně̌ dalekosáhlá́ opatření́ jako EU, je dosažení cílů̊ Pařížské dohody nemožné.
Předpokladem dekarbonizace je bezprecedentní transformace českého průmyslu během následujícího desetiletí, přičemž mnohá odvětví jsou v situaci, kdy potřebné nízkouhlíkové či bezuhlíkové procesy a technologie nejsou zatím prověřené, existují pouze v pilotní fázi či dokonce neexistují vůbec. „Nasazení nízkouhlíkových technologií, pokud vůbec existují, bude znamenat zdražení finálních výrobků o 35-100 % u oceli, 20-45 % u plastů a 70-115 % u cementu, tedy ve všech případech fatální ztrátu konkurenceschopnosti na globálním hřišti,“ uvedl Urban. Vedle toho znamená industriální transformace obrovský nárůst poptávky po elektřině: „jen zachování́ dnešního objemu výroby oceli, chemických produktů a cementu v Evropě̌ bude znamenat dodatečnou spotřebu v objemu 710 TWh ročně̌, tedy víc, než̌ dnes spotřebuje celé Německo. Tato elektřina samozřejmě musí být uhlíkově čistá. Kolik bude vše stát, včetně investic do zdrojů a elektrizační soustavy, samozřejmě nevíme, ale čekat zlevnění elektřiny by bylo naivní,“ řekl Blažíček.
Investice do životního prostředí jsou v ČR velmi vysoké: v letech 1993-2017 dosáhly objemu 655 mld. Kč, z čehož asi 60 % (403 mld. Kč, tj. 60 %) investovaly průmyslové firmy. Další náklady spojené s dekarbonizací budou tak enormní, že je ohrožená odvětví nedokážou ani s různými typy subvencí unést a zároveň si zachovat globální konkurenceschopnost. Český průmysl tak může platit trojí účet v podobě nenávratnosti provedených investic do environmentálních opatření, nákladů na nové technologie a vyšších provozních nákladů.
Vážně hrozí, že se některá odvětví přesunou do zemí mimo EU, kde emise nezpoplatňují a dopady na životní prostředí řeší pouze slovy, nemluvě o sociálních a lidskoprávních aspektech; v globálním měřítku tak emise budou paradoxně růst, nikoliv klesat.
„EU a česká vláda se musí zasadit o zachování globální konkurenceschopnosti evropských odvětví ohrožených únikem uhlíku, která budou již brzy čelit existenčním problémům,“ řekl Urban, a dodal: „snaha EU o klimatickou neutralitu je chvályhodná, ale smysluplná bude jen tehdy, až si mimoevropští emitenti skleníkových plynů stanoví podobné závazné cíle a přijmou podobná opatření k jejich plnění“.
Český průmysl chce přispět k ochraně klimatu. Voláme ale po jasné, koherentní průmyslové politice, která by nastavila rámec pro realistickou transformaci průmyslu. včetně maximalizace finanční podpory z různých národních i evropských zdrojů, snížení finanční zátěže např. v podobě poplatků za OZE, snížení síťových nákladů velkých firem, okamžité zavedení maximální kompenzace nepřímých nákladů EU ETS, a podpory ČR pro zavedení uhlíkového poplatku na hranicích EU pro výrobky odvětví ohrožené únikem uhlíku.
