Ocelářská krize v 70. letech, aneb jak Evropa osekala přebytečné kapacity

Psal se rok 1974 a spotřeba oceli se v Evropě vyšplhala na dosavadní rekord 156 milionů tun. Ocelářské firmy pokračovaly v optimistických plánech z minulých let a stavěly další a další výrobní kapacity. Od roku 1970 se kapacita evropských oceláren zvedla o 40 procent na 179 milionů tun. Zdaleka to neměl být konec.

Jenže to byl už jen dozvuk předchozích bezstarostných let. První ropný šok z roku 1973 poslal svět do dvouleté hluboké recese. Poptávka po oceli se z roku na rok zřítila o čtvrtinu. Navíc výrobci v nově industrializovaných zemích začali tradičním ocelárnám v Evropě a USA tvrdě šlapat na paty.

V roce 1975 se ocelářská krize naplno projevila také v Evropě. Oceli se prodalo jen 126 milionů tun, ale na trhu přibyla kapacita na výrobu dalších 11 milionů tun oceli. Ocelárny jely jen na 66 procent výkonu. Na každé tuně oceli v průměru prodělávaly 11 procent z tržeb. Jenže v následujících letech se situace nezlepšovala. Investice do nových kapacit pokračovaly, zatímco ocelárny vršily ztráty. Evropské vlády, místo aby vytvořily podmínky pro restrukturalizaci ztrátových firem, prodělečné ocelárny ve velkém dotovaly a doufaly, že se podmínky na trhu zase obrátí. K podpoře ocelářů je vedl také strach z prohloubení už tak vysoké nezaměstnanosti, kdyby se začaly ocelářské závody zavírat.

V řadě ohledů tehdejší situace připomíná situaci po roce 2015, kdy ve světě existuje přebytečná kapacita na výrobu 747 milionů tun oceli. Nejvýraznější je v Číně, kde tamní firmy ztratily po zpomalení čínské ekonomiky část svého domácího odbytu.

Řešení ocelářské krize v Evropě se jako první chopil tehdejší evropský komisař pro průmysl Henri Simonet. Svůj plán z roku 1975 postavil na dobrovolných doporučeních ohledně stanovování cen vybraných ocelářských výrobků. Chtěl tím zastavit cenovou válku mezi jednotlivými výrobci. Jenže během dvou let se Simonetovi nepovedlo změnit prakticky nic.

Světová ocelářská krize pokračovala. Simoneta v březnu 1977 vystřídal v křesle komisaře pro průmysl Etienne Davignon. Nejdříve přišel se závazným plánem, který stanovil povinné minimální ceny vybraných výrobků, jako například betonářské oceli. Zároveň ocelárnám nařídil, že za přidání nové výrobní kapacity musí stejně velkou starou kapacitu odstavit. Růst ocelářských kapacit se skutečně zastavil na úrovni 203 milionů tun ročně.

Davignon také začal otevřeně mluvit o potřebě část ocelářské výroby v Evropě zlikvidovat, aby se ocelářství dokázalo přežít. Nutnost razantního řezu ukázal vývoj po roce 1979, kdy druhý ropný šok opět uvrhl svět do recese. Evropské ocelárny jely na méně než 70 procent své kapacity. V roce 1980 z každého utrženého dolaru prodělávaly 20 centů.

Davignon proto přišel s druhým plánem. Ocelárny dostaly tříleté povinné výrobní kvóty pro vybrané druhy ocelářských výrobků. Jejich dodržování mohl vynutit Evropský soudní dvůr. Pro vybrané výrobky byly stanoveny minimální ceny, které také mohly být vymáhány u Evropského soudního dvora. Mezi roky 1980 a 1985 se měla zavřít kapacita na výrobu 40 milionů tun oceli ročně, což tehdy odpovídalo poklesu o 20 procent. O práci tak přišlo 200 tisíc lidí, což představovalo třetinu zaměstnanosti v celém odvětví.

Celý proces byl podpořen masivními subvencemi. Celkem státy a Evropská komise do zavírání oceláren nalily 38 miliard ECU. Na udržení životaschopných oceláren v chodu a jejich oddlužení a na zavírání neperspektivních závodů šlo 23 miliard ECU. Opatření, která měla najít novou práci propuštěným dělníkům, stála 2 miliardy ECU. Na investice do zlepšení efektivity závodů, které měly zůstat v chodu, šlo během pěti let 12 milionů ECU.

Výsledkem byl pokles evropských výrobních kapacit z 203 milionů tun v roce 1980 na 162 milionů tun v roce 1986. Ve stejném roce se přeživší ocelárny opět dostaly do zisku. Využití existujících kapacit se po deseti letech útlumu opět vrátilo nad úroveň 70 procent. Od roku 1974 do roku 1985 klesl počet zaměstnanců v evropských hutích o 50 procent. Pro srovnání, při podobné restrukturalizaci amerického ocelářství se počet zaměstnanců propadl o 66 procent. Úspěch Davignonova plánu byl v tom, že jeho realizace byla povinná a vynutitelná i proti vůli evropských vlád a zároveň byla podpořena velkých finančním balíkem, který pomohl řešit jak problém zaměstnanosti, tak ozdravení zbývajících hutí.

Po poslední finanční krizi z přelomu desetiletí a poklesu poptávky po oceli zaplavila světový trh především levná ocel od čínských výrobců, kteří nedokázali svou produkci uplatnit na domácím trhu. V prosinci 2016 se 33 zemí s největší produkcí oceli dohodlo na vytvoření Globálního fóra pro řešení nadkapacity. Dohromady tyto země představují 90 procent světové výroby oceli. Jako mediátor diskusí vystupuje Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Ve členských zemích fóra byly podle údajů členských států v roce 2016 instalovány kapacity na výrobu 2 miliard tun oceli za rok. Největší podíl měla Čína s 1,073 miliardami tun za rok, což představuje 52,8 procenta globální kapacity. V Evropské unii toto činí 11 procent, v Japonsku 6,4 procenta, Indii 6,2 procenta, Spojených státech 5,6 procenta a v Rusku 4,3 procenta z celkové kapacity. Nejvíce bylo integrovaných hutí, kde se vyrobené surové železo zpracovává na ocel v kyslíkových konvertorech. Podíl této technologie na celkové kapacitě činil 73,9 procenta (1,503 miliardy tun za rok). Technologie elektrických obloukových pecí (EAF), které používají k výrobě oceli jako vstupní surovinu z větší části ocelový šrot, se na celkových kapacitách podílela z 23,9 procent. Zatímco v Číně ocelářství dominují s podílem 94 procent integrované hutě, v Turecku a USA převládá výroba v EAF díky levnějším cenám elektřiny. V Evropské unii lehce převládají integrované huti nad EAF. Zatímco mezi roky 2014 a 2016 se ve světě ročně uzavřely závody s kapacitou 137 milionů tun, z čehož 82 procent připadalo na Čínu, vznikly ve stejné době nové závody s kapacitou 82,1 milionu tun. Kromě Číny (42 milionu tun), budovaly nové ocelárny také Indie (24 milionů tun), Brazílie (4,2 milionu tun za rok) nebo Indonésie (3,4 milionu tun).

V prvním roce dávali členové dohromady informace o vývoji ocelářských kapacit v jednotlivých zemích a státních politikách v oblasti ocelářství včetně netržních dotací a jiných státních podpor.

Z těchto dat vyplynulo, že v roce 2016 byly ve světě přebytečné kapacity pro výrobu 737 milionů tun oceli za rok, přičemž většina se nachází v Číně. Ve stejném roce pak čínská vláda stanovila cíl do roku 2021 uzavřít závody s roční kapacitou 100 až 150 milionů tun. To odpovídá poklesu čínských kapacit o 9 až 13 procent a propuštění půl milionu pracovníků (15 procent z celkového počtu zaměstnanců v ocelářství). Tímto opatřením by se množství výrobních kapacit mělo přiblížit skutečné čínské poptávce, čímž by se zmírnil tlak na vývoz oceli do třetích zemí za neférové ceny.

World Steel Association uvádí, že v letech 2015 a 2016 se průměrná míra využití kapacit pohybovala pod 70 procenty. Finančně udržitelná výroba oceli je přitom možná tehdy, pokud je výroba dlouhodobě na aspoň k 85 procentech míry využití kapacity.

V roce 2018 Čína prohlásila, že v letech 2016 a 2017 zredukovala výrobní kapacity o 115 milionů tun. Navíc uzavřela i závody, které neměly k výrobě potřebná povolení, a to v celkovém objemu 120 milionů tun za rok. Skeptici vůči čínskému postupu namítali, že uzavřené závody nebyly stejně v provozu, takže celkovou čínskou výrobu tato opatření neovlivnila. Navíc po vzestupu cen oceli po roce 2017 se výroba v části nevyužívané kapacity obnovila.

Jiné země, jako Indie, Indonésie nebo Írán, ovšem pokračují v budování nových oceláren v rámci státní politiky industrializace a větší soběstačnosti. Několik vlád ze zúčastněných zemí Fóra při sběru dat přiznalo, že používají pobídky pro stavbu infrastruktury, která vyžaduje vysoký podíl oceli. Zároveň uměle chrání drahé domácí oceláře dovozními cly, nebo jim pomáhají daňovými úlevami či preferenčním zacházením v rámci veřejných zakázek, kde je často vyžadován určitý podíl domácí oceli.

Státy sdružené ve Fóru se shodly, že problém přebytečných kapacit budou řešit na základě šesti principů:

1. řešení budou hledat společně,
2. omezí dotace a vládní podporu, která narušuje fungování trhu,
3. podpoří nastavení rovných podmínek pro všechny účastníky trhu,
4. nechají volně působit trh na ocelářský průmysl,
5. podpoří nutné přizpůsobení kapacit situaci na trhu,
6. zajistí větší transparentnost a přezkum přijatých řešení a opatření.

World Steel Association uvedla, že zkušenosti z minulosti ukazují, že jakákoliv restrukturalizace ocelářského průmyslu může přinést výsledky jen za předpokladu, že vlády odstraní překážky, které brání zavírání neefektivních závodů. To je však v řadě zemí velmi těžké, protože vlády dotují ztrátové podniky mimo jiné ze strachu, že masivní propouštění ze zavíraných podniků vyvolá sociální otřesy.

Nízké ceny oceli způsobené nadprodukcí vedly u řady podniků ke ztrátám, jež ohrožovaly jejich životaschopnost. Evropská unie se proti neférově levným dovozům musela bránit uvalováním antidumpingových cel. I když některé země mimo EU na situaci reagovaly uzavíráním provozů, jiné země naopak pokračovaly ve výstavbě nových v rámci státních politik na podporu industrializace a soběstačnosti. World Steel Association přitom odhaduje, že růst spotřeby oceli bude zpomalovat až na úroveň jednoho procenta za rok a pro nové závody tedy nebude na trhu místo. Jinými slovy, více výrobců bude soutěžit o koláč, jehož velikost se v podstatě nemění.

Vlády zemí jako je Indie nebo Írán si budování nových ocelářských kapacit vytyčily jako jedny z klíčových priorit svých průmyslových politik. Národní ocelářská politika Indie z roku 2017 počítá s tím, že do roku 2030 se celkové kapacity oceláren zvýší na 300 milionů tun ročně, což odpovídá trojnásobku výroby oceli v Indii v roce 2017. Podobnou státní politiku má také Indonésie. Důsledkem těchto politik bohužel může být situace, kdy se objem přebytečné výrobní kapacity nijak nesnižuje, a problém přetrvá i do třetího desetiletí 21. století.

Deset největších světových výrobců oceli (v mil. tun)

Pramen: World Steel

Podíl na světové výrobě oceli (v %)

Pramen: World Steel