Na začátku dubna představila Komise dlouho očekávanou revizi směrnice o průmyslových emisích (IED), která v základu určuje obsah a proces tvorby tzv. referenčních dokumentů o nejlepších dostupných technikách (BREF) pro jednotlivé průmyslové procesy včetně výroby železa a oceli, zpracování železných kovů, slévárenství apod. V BREF jsou kromě popisu procesu výrob identifikovány nejlepší na trhu dostupné techniky (BAT), podle jejichž reálného provozu se stanoví univerzálně platný rozsah emisí. Ten se pak stává základem pro stanovení emisních limitů v národních legislativě, respektive v individuálních integrovaných povoleních (IP). Zjednodušeně řečeno, každé průmyslové zařízení se musí během několika let přizpůsobit a zavést BAT, aby bylo schopné plnit limity stanovené ve svém IP. Za neplnění hrozí zařízením pokuty či dokonce i zákaz provozu.
Ačkoliv ještě v roce 2020 Komise ve svém zhodnocení potvrdila, že směrnice je účinná, bylo téměř jasné, že kvůli Zelené dohodě budou jisté úpravy nevyhnutelné. Návrh Komise znamená, že z IED se stane průřezová legislativa, která svým nastavením, podmínkami, požadavky, zpřísněními a dopady sahá daleko za hranice dosavadní praxe. Pokud by návrh Komise prošel v současné podobě, znamenalo by to paradoxně značnou komplikaci a zpomalení povolovacího procesu. Administrativní a finanční zátěž spojená s novými povinnostmi kladenými na jednotlivá zařízení jednoznačně převyšuje užitek pro životní prostředí, resp. vedle samotné revize IED paralelně probíhá i revize systému vykazování znečišťujících látek (E-PRTR, nově portál průmyslových emisí – IEP), kde hlavní změnou bude povinnost detailnějšího vykazování údajů na úrovni jednotlivých zařízení.
Které navrhované změny se průmyslu dotknou nejvíce?
Limity pro spotřebu vody, energie či materiálů, které byly doposud indikativní, budou závazné.
K závazným limitům environmentální efektivity nevidíme důvod, protože tato je vysoce specifická pro každé zařízení a danou výrobu v daných podmínkách. Je regulována jinou legislativou (viz např. směrnice o energetické účinnosti) a není stěžejní pro dosažení cílů nulového znečištění. Spotřeba energie, vody a materiálů jsou navíc položky, u nichž samy firmy v rámci ekonomiky provozu logicky hledají maximální úspory, tudíž stanovování závazných limitů zde postrádá smysl. Dalším důvodem komplikovanosti zavádění povinných limitů environmentální výkonnosti je protichůdný efekt, kdy např. při snaze o snižování emisí NOx dochází ke zvyšování energetické náročnosti. Tyto situace patrně nebude možné případnou paušalizací limitů postihnout. Komise dokonce navrhuje stanovit pro uváděné položky referenční hodnoty.
Limity v povolení budou nastavovány dle spodních hranic limitního rozsahu BAT a případnou neschopnost jejich plnění budou zařízení muset objektivně zdůvodnit.
V současnosti lze pro nastavení limitů v povolení využít celý emisní rozsah ze závěrů o BAT. Ne všechna zařízení budou schopna tyto nové limity plnit a čeká je tak komplikace povolení. ČR v rámcové pozici v principu se změnou souhlasí, ale požaduje, aby byla i nadále zachována možnost využití celého rozsahu, pokud zařízení používá nejlepší dostupné techniky. To lze z našeho pohledu považovat za rozumný přístup, nicméně se obáváme, že ani tak nemusí změna správně fungovat a motivovat zařízení ke snižování emisí, pokud limit v povolení bude nastavován dle aktuálních reálných emisí v daném zařízení při použití BAT. K tomu musíme vzít v potaz zpřísněné podmínky pro udělení výjimek, pokud zařízení nebude schopno dané limity objektivně plnit. Musíme tedy doufat v rozumný přístup povolovacích orgánů při implementaci revidované směrnice.
Intenzívní monitoring emisí bude podmínkou pro udělení výjimek či v případě neplnění standardů kvality životního prostředí.
Nově bude mít provozovatel povinnost monitorovat relevantní ukazatel stavu životního prostředí, pokud došlo k zpřísnění závazných podmínek provozu nad rámec požadavků BAT v důsledku toho, že v lokalitě nebudou plněny standardy kvality životního prostředí. Předpokládá se také, že provozovatel bude provádět monitoring relevantních emisí v dotčené složce životního prostředí, pokud mu byla udělena výjimka. ČR se k těmto opatřením staví, podobně jako OU, skepticky. Domníváme se, že by navíc bylo nutné při ukládání takové podmínky zohlednit, zda existuje předpoklad, že jsou emise ovlivnitelné, efekt na imisní situaci měřitelný a zda je možné určit reprezentativní referenční body. Výjimku však dle Komise nebude možné udělit v případě, že nejsou plněny standardy kvality životního prostředí. Připomínáme, že pokud už má návrh Komise platit, musí být přinejmenším zajištěno, že se případné omezení udělování výjimek při neplnění zhoršených environmentálních standardů nevztahovalo na zařízení, která k tomuto neplnění významněji nepřispívají, či na polutanty, které nejsou důvodem dané zhoršené kvality životního prostředí.
Podmínkou povolení bude přijetí rozšířeného systému environmentálního managementu (EMS).
Ačkoliv se prvek tohoto systému již objevuje v dnešních BREF a de facto je využitelný podle současných norem, systém navrhovaný Komisí je rozšířený o několik dalších parametrů jako je chemický management či zpracování transformačních plánů pro dosažení klimaticky neutrální, čisté, udržitelné a cirkulární ekonomiky do roku 2050. Jde o prvky, které buď duplikují existující normy nebo jsou nové a ve vztahu k povolovacímu procesu a k účelu směrnice zcela zbytné. Spíše negativně lze vnímat novou povinnost zpracování transformačních plánů. Ty jsou spíše byrokratickou a nákladovou zátěží, těžko je kontrolovat i objektivně posoudit jejich plnění, zvláště pokud by byly požadovány na úrovni jednotlivých zařízení. Další podmínkou vedle EMS by mělo být i zpracování analýzy environmentálních dopadů dodavatelského řetězce. Je třeba si uvědomit, že hodnocení životního cyklu se obvykle stanovuje na produkt, nikoliv na činnosti, jak to činí IED.
Zpřístupňování citlivých informací a rozšířená účast veřejnosti na povolovacích procesech.
Ačkoliv nemáme nic proti dostatečné informovanosti veřejnosti (ČR je v dostupnosti informací pojících se s IED patrně nejlepší zemí v EU), Komise navrhuje zveřejňování např. i EMS a jejich plnění či dalších informací, které jsou buď citlivé nebo mohou být předmětem nejrůznějších dohadů. Dokonce navrhuje, aby byla citlivá data podniků odkrývána zúčastněným stranám, pokud tyto podepíšou dohodu o mlčenlivosti. Stejně tak se rozšiřuje účast a pole působnosti veřejnosti i na běžné povolovací procesy.
Návrh také rozšiřuje seznam aktivit, na které se směrnice bude vztahovat. Mj. sem spadne obecně tažení drátů či válcování za studena, které mají ve výsledku zanedbatelný vliv na životní prostředí. ČR však z hlediska návrhu na rozšíření o další průmyslové činnosti nesouhlasí pouze se zahrnutím těžebních činností, které jsou regulovány speciální legislativou a mají odlišný charakter.
Návrh se bude projednávat na úrovni Rady i Evropského parlamentu ještě mnoho měsíců, tudíž i během českého předsednictví. Revidovaná směrnice by dle odhadů mohla začít platit od roku 2024, přičemž mezi prvními bude možná zahájena revize BREF pro výrobu železa a oceli.
Nezbývá tedy než doufat ve vyslyšení obav a argumentací průmyslu na straně těch, kteří rozhodují. V opačném případě čekají průmysl další komplikace s povoleními, a tak i zbrzdění realizace dekarbonizačních projektů. Jak paradoxní!
