Před padesáti lety to byla krásná nová ocelová hala. Dnes je z ní rezavý šrot, ale nezoufejte! Díky recyklaci znovu ožije, třeba v podobě vysokopevnostního drátu nebo karosérie moderního auta. Možná se z ní vyválcují kolejnice, po kterých se budou prohánět rychlovlaky, které strčí do kapsy vozy formule 1.
Zatímco jiné, běžně používané materiály recyklací část svých původních vlastností ztrácí, ocel si je zachovává, znovu a znovu. Díky tomu můžeme ze starého šrotu vyrobit i výrazně kvalitnější ocel, než byla ta původní. Čím jednodušší bylo chemické složení původní oceli, například u konstrukční oceli nebo starých hal, tím snadnější je i její recyklace. Naopak moderní oceli obsahují řadu legovacích prvků, které vylepšují její vlastnosti jako je tvárnost či tvrdost. Pak je i jejich recyklace náročnější.
Často lze získat šrot s velmi přesným složením, který se dá recyklovat zase do podobné oceli. Platí to třeba pro betonářskou ocel, která slouží jako výztuž ve stavebnictví. Ale třeba taková ocel ze starých aut, to je je velmi různorodý koktejl. V jednom autě je zhruba 900 kilogramů mnoha druhů oceli. Jenže karosářská ocel má jiné složení než šrouby či klikové hřídele. Na vrakovišti auto projde drtičem, který z něj udělá směs, jejíž chemické složení lze odhadnout jen přibližně. I takový šrot je ale možné beze zbytku využít, jen se s ním musí nakládat jinak. Kvůli legovacím příměsím je třeba jí v tavbě „naředit“ šrotem s jednodušším složením a čistou panenskou ocelí. Výsledná směs se chemicky analyzuje a podle jejího složení se přidají legovací prvky, aby výsledkem byla ocel přesně s takovými vlastnostmi, které požaduje zákazník.
České ocelárny do tavby přidávají zhruba 30 procent šrotu. Platí proto, že ve všech výrobcích, které z nich odejdou, ať už jsou to plechy, tyče, dráty nebo trubky je část staré vysloužilé oceli.
